, Estonsko


další zápisky

První Laponsko

« První státní svátek   První národní park »

V sobotu 5. března jsme se spolu s dalšími studenty vypravili na výlet za polární kruh do Finska. Odpoledne nás naložili do autobusu a vyrazili jsme do přístavu v Tallinu. Přístav v Tallinu vypadá jako jeden velký obchod s alkoholem a na každém kroku jsme potkávali Finy s vozíky plnými různých alkoholických nápojů. Ve Finsku je alkohol dost drahý, a tak se jim vyplatí zaplatit si trajekt do Tallinu a zásoby nakoupit tam.

Naše loď do Helsinek se jmenovala Superstar. Nejenom, že to byla největší loď, kterou jsme zatím cestovali, ale taky největší obchodní dům, který jsme navštívili. Během dvouhodinové cesty si můžete koupit vše od trička po hodinky a brašnu. Naši Finští spolucestující za cestu nenakupovali, zato stihli vypít takovou část nákladu, že jejich blízkosti najednou nebylo zrovna bezpečno.

Z Helsinek jsme vyjeli na dlouhou noční cestu do finského Laponska. Během zastávek jsme především nakoupili lékorky s Mumínky na obalu. V neděli v osm hodin ráno jsme přejeli polární kruh a v devět jsme byli v cíli – v malé osadě Korvala.

První den – neděle

Ráno jsme se hned po snídani ubytovali v chatkách, které zvenku vypadaly malé, ale uvnitř byly zároveň prostorné a útulné. Každá chatka měla svou koupelnu a malou kuchyň.

Po poledni jsme se vypravili lovit ryby na jezero. Začali jsme instruktáží a varováním, že pokud někdo chytí rybu, tak už ji musí zabít, aby netrpěla. Takže vlastně nikdo rybu chytit nechtěl.

Lovení ryb na zamrzlém jezeře není vůbec jednoduchá záležitost. Nejprve si rybář musí speciálním vrtákem udělat díru v silné vrstvě ledu. Led je ale zase ukrytý pod silnou vrstvou sněhu, takže trvá, než se vrtající rybář dostane k vodě. Potom už stačí hodit udici do vody a nastává chvíle, kdy to většinu přestane bavit. Nejtrpělivější z nás byl řidič autobusu, který jako jediný nějakou rybu chytil. Zřejmě s tím už taky měl nějaké zkušenosti.

„Takhle se to dělá.“

Odpoledne jsme se rozhodli, že vyzkoušíme běžky. Protože jsme oba zvyklí na sjezdové lyže, začátky byly těžké – běžky nám různě podkluzovaly a místo pohybu dopředu jsme se spíš plácali na místě. Po chvilce jsme si zvykli a vyzkoušeli jsme trasu okolo jezera. Pořád to ale bylo spíše plácání než běžkování, a tak nám to dalo zabrat.

Po běžkování nás čekala projížďka na saních tažených soby. Tak nějak jsme ovšem netušili, že ty sáně budeme řídit sami. Sobi měli naštěstí okruh lesem natrénovaný z dřívějška, a tak stačilo zjistit, kde mají brzdu a plyn.

Po večeři jsme se po skupinkách prostřídali ve finské sauně. Sauna byla samozřejmě hned vedle jezera s vysekanou dírou, aby se dalo rychle zchladit v ledové vodě. V neděli jsme se ale zatím spokojili s pobíháním po ledovém vzduchu.

Druhý den – pondělí

Druhý den jsme jeli na výlet do národního parku Pyhä. U parku leží lyžařské středisko, takže někteří šli lyžovat, většina z nás se ale rozhodla pro pěší túru. Finsko je z velké části zalesněné, takže nikoho nepřekvapilo, že cesta vedla převážně lesem.

Vedla nás průvodkyně Kaja, ovšem hned ze začátku jsme udělali asi kilometrové kolečko, abychom se vrátili tam, odkud jsme vyšli. To bylo první znamení nadcházejících lapálií. V lese se nám podařilo zamotat tak, že jsme sešli z vyšlapané cesty do volného lesa, kde byl sníh tak hluboký, že Marťu nebylo vidět. Nakonec to však dobře dopadlo a narazili jsme na běžkařskou stopu (běžkaře jistě potěšilo, jak jsme jim ji hezky prošlápli).

Protože se Marti výlet moc líbil, usoudila, že by bylo nejlepší se sem vrátit někdy v létě. Ale proč bychom sem jezdili jenom na léto, když se sem můžeme přestěhovat? To už Ondra za dobrý nápad nepovažoval a snažil se Marťu přesvědčit, že by tady neměla kde pracovat. Takže plán je jasný: na University of Lapland musíme založit fakultu informatiky, kde budeme vyučovat.

Třetí den – úterý

V úterý jsme měli volný program, a tak jsme vyrazili na běžky. Šli jsme stejnou trasou, kterou táhnou psi sáně. A psi prý neradi zastavují, proto jsme první natrénovali skok do boku. Nakonec to naštěstí nebylo potřeba, protože psi zastavení zvládli. Ondru však běžky přestaly bavit, protože se mu neustále vypínalo vázání.

Odpoledne jsme tak věnovali sněžnicím. Při půjčování jsme se těšili, jak nám sněžnice jistě dodají až superschopnosti v chůzi po sněhu. Trochu nás pak zklamalo, že se v nich jde po sněhu sice líp než jen v botách, ale zdaleka to pořád není takové, jako jít po vyšlapané cestě. I tak jsme si v nich prošlapali cestu k řece.

K večeři jsme dostali soba s bramborovou kaší (bylo to moc dobré, jenom doufáme, že to nebyl ten samý sob, který nás vozil v neděli) a jako dezert jsme měli leipäjuusto, což je sýr z mléka od krávy, které se nedávno narodilo tele.

Po večeři jsme vyrazili opět do sauny. Ondra se tentokrát odvážil i vykoupat v ledovém jezírku.

Čtvrtý den – středa

Ve středu jsme vyrazili k psím boudám s 69 huskyma a šesti lapphundy. Jakmile psi pochopili, že budou tahat saně, tak začali všichni štěkat jak střelení – všichni chtěli, aby byli vybráni. Na krátké trase jsme se pak povozili na saních i my.

V poledne jsme pak vyrazili směrem na jih. První zastávka byla přímo na polárním kruhu v Santově vesničce hned za městem Rovaniemi. Ve vesničce nebylo nic moc zajímavého, jenom tam nějaký ňouma v červeném seděl na židli a všichni se s ním fotili. Také tam byla pošta, a tak jsme domů poslali pohledy z polárního kruhu.

Poté jsme popojeli přímo do Rovaniemi. To je i při pouhých 61 tisících obyvatelých nejrozlehlejší město v Evropě (ale většina města jsou zase lesy). Prošli jsme se centrem a pak jsme se pro jistotu ještě najedli před dlouhou cestou.

Před odjezdem už se setmělo, ale i tento poslední večer byla obloha zamračená stejně jako předchozí dny. Takže jsme neviděli polární záři, pro kterou se sem ještě budeme muset vrátit. Jinak nám ale vše vyšlo, odvezli jsme si mnoho pěkných vzpomínek a Ondra navíc i nachlazení.


« První státní svátek   První národní park »