, Estonsko


další zápisky

První návštěva Ruska

« První jarní dny   První
rodinné návštěvy »

Koncem dubna jsme se vydali podívat do Ruska. Výlet je součástí školního kurzu ruské kultury, takže za něj dokonce získáme tři kredity. Ve čtvrtek ráno jsme nasedli do autobusu a vydali se směrem k Petrohradu.

První zdržení nastalo na ruských hranicích, kde muselo dojít ke zdlouhavé, podrobné kontrole občanů Keni, Spojených Států a Turecka.

Nakonec nás ale konečně přivítalo pohraniční město Ivangorod, a to stylovou cedulí „Vítejte v Leningradské oblasti!“. Cesta do Petrohradu vypadá skoro stejně jako cesty v Estonsku, jen jsou okolo ní odpadky a rozpadlé domy.

Prohlídka začala v Kateřinském paláci 24 kilometrů od Petrohradu. Takový palác je důkazem, že se ruská aristokracie strašně nudila, a tak zasvětila své životy sbírání cenností a budování dalších a dalších částí palácového komplexu. Viděli jsme i slavnou jantarovou komnatu, která se však nesměla fotit.

Pokračovali jsme přejezdem do Petrohradu. Ten má sám víc než 3,5 násobek obyvatel Estonska. Uvítala nás socha zdejšího ideového vůdce.

Po ubytování v hostelu kousek od Něvského prospektu (místní hlavní ulice) jsme se vypravili do města samostatně.

My jsme samozřejmě první museli vyzkoušet ruský řetězec restaurací Teremok. Boršč a maso v palačince nás nezklamali.

Ve zbytku času jsme prošli až na konec Něvského prospektu, viděli jsme spoustu památek, které jsme pak další den i navštivili, ale hlavně jsme málem umrzli. Přestože Petrohrad není o moc severněji než Tartu, zima je tu podstatně větší.

Další den ráno jsme se vydali ke katedrále svatého Izáka (ta byla kvůli velikosti a trase prohlídky nevyfotitelná), soše Petra Velikého a Petropavlovské pevnosti.

Další na programu byl Chrám Spasitele na krvi, kde žádný z obrazů není malba, vše je mozaika.

Po náročném odpoledni nás čekal oběd. Náš americký kamarád nezklamal, odmítl připravenou vodu a do sklenice si nalil z lahve Coca-Coly, kterou měl v baťůžku. Po obědě už jsme se mohli těšit na Ermitáž.

Naneštěstí se Ermitáž vyznačuje především velkou sbírkou portrétů, které nás moc nebavily. Byly tu ale i zajímavé obrazy, jako například ty od Rembrandta. Pro Marťu ale návštěvu zachránila podlaha, která se jí líbila ze všeho nejvíc.

Následovalo odpolední volno, kdy jsme nakoupili matrjošky a zase mrzli. Večer jsme nastoupili do nočního vlaku směr Moskva a rozloučili se tak s Petrohradem.

O ruském nočním vlaku se mezi studenty šířilo mnoho hrůzostrašných historek. Vlak byl však pěkný a čistý a jediný hrůzostrašný zážitek byla brečící italská studentka, která se nemohla přenést přes skutečnost, že nemůže být v jednom kupé se všemi svými kamarády.

Snídali jsme v kavárně Mu Mu. Naše ruština naneštěstí nebyla dost dobrá na to, abychom od sebe odlišili pečivo plněné párky a marmeládou.

Po snídani jsme projížděli město v autobuse s komentářem průvodkyně. Po noci ve vlaku jsme většinou pospávali, ale s Marťou jsme se prostřidali akorát tak, abychom měli dohromady všechny informace.

V Moskvě jsou narozdíl od Petrohradu parky a širší ulice. A taky tepleji a zeleněji, takže na nás Moskva zapůsobila líp. Podívali jsme se například k budově univerzity. Ta sídlí v jednom z mrakodrapů postavených Stalinem.

Od univerzity jsme přejeli do Kremlu, kde právě probíhala vojenská přehlídka.

Poté jsme se ubytovali v hotelu Cosmos, který má celých 1777 pokojů. Odpoledne jsme se vydali obdivovat přilehlé výstaviště, kde stále vládne duch dob minulých.

Povečeřeli jsme boršč a vyrazili jsme na večerní prohlídku centra. Prošli jsme Rudé náměstí a vyfotili se u Chrámu svatého Bazila.

Následovala projížďka noční Moskvou. Nepřekvapí, že v noci je tu ještě mnohem větší zima než ve dne. A taky se tu scházejí podivná individua.

Další den jsme vyrazili do Treťjakovské galerie. Ta měla mnohem větší úspěch než Ermitáž, už jen kvůli roztomilým medvědům.

A z galerie ke katedrále Krista Spasitele, od které je vidět pěkný průřez moskveskou architekturou.

Přejeli jsme se podívat i do moderní části Moskvy.

Pak jsme se pomalu vypravili směrem k nádraží na noční vlak do Pskova. Pskov je město poblíž hranic s Estonskem, ve kterém vůbec nic není. Dobře, je tu univerzita, ale když chcete jít na záchod, tak vám z něj rychle přijdou vzít mýdlo, protože „ho přece nebudou plýtvat na zahraniční studenty”.

Odpoledne jsme zamířili zpět do Tartu. Na hranicích byla zrovna směna, která naneštěstí neuměla číst, takže jsme se zdrželi tři hodiny. Ale dobře to dopadlo a byli jsme zpět v Evropě.


« První jarní dny   První
rodinné návštěvy »